Po předlouhé, sedmileté nahrávací pauze vydávají moravští SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY šesté řadové album „Smutnice“, na němž vybrušují své folkmetalové umění do podoby blyštivého klenotu letošní (a chce se mi napsat nejen) domácí težcekovové produkce. Co všechno tomu přecházelo, jak dlouhý a složitý byl proces jeho vzniku a nakolik do něj promluvili i entomologové, nám prozradí duchovní rodiče celé nahrávky, manželé Hanka a Radek Hajdovi, jinak také zpěvačka a kytarista „Sajlentů“.
Jak strávili SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY všechny ty roky po vydání alba „Návaz“ a kudy vedly cestičky jejich života, že na další album se po tak silném materiálu dostalo až po pověstných sedmi létech?
Hanka: Chodili jsme do práce, plodili (a někteří i rodili) děti a starali se o ně, rekonstruovali dům, řešili zdravotní a osobní problémy, dvakrát vyměnili sestavu kapely, hráli koncerty na podporu desky „Návaz“, skládali nové písničky a hledali sílu jít dál. Nebylo toho málo. Věř mi.
To mi rovnou nahrává k dalšímu dotazu na to, jak se tedy v té době měnila sestava SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, a jak dlouho vydrží ta aktuální, co myslíte?
Hanka: Po odchodu kytaristy, bubeníka a houslisty jsme našli nového bubeníka a kytaristu, ale ti vydrželi zhruba rok, nemýlím-li se. Příliš se náš kapelní život křížil s jejich osobními prioritami, takže z rozjetého vlaku poměrně rychle vystoupili. My jim ale věnovali měsíce času, kdy jsme trénovali staré písničky místo skládání nových. A čas běžel dál. Po určité době s námi začal hrát jako host bubeník Miška, který bubnoval v kapele ENDLESS. Termíny koncertů mezi oběma kapelami jsme dokázali vždy sladit a domluvit se. Nakonec ale převážila Miškova touha naplno se věnovat SSOGE a už zůstal nikoliv jako záskok, ale jako plnohodnotný člen kapely. Těsně před nástupem do studia a natáčením desky „Smutnice“ se odněkud vynořil Standa („Vjacki“, ex – DYING PASSION) a stejně jako Miška odvedl obrovský kus práce a posunul celý materiál o pár levelů výše. Nakonec k nám dorazila Gabka, náš benjamínek (věkově), ale profesně zkušená houslistka a také konzervatoristka. Současná sestava je završena. Jak dlouho bude aktuální? To záleží na ostatních členech kapely. Zeptej se jich:-).
Mimochodem, už máte s „Návazem“ zúčtováno? A co v takovém účtu stojí?
Radek: Psychologicky ano, na účtě stojí: „zkusili jsme, nevyšlo to, jdeme dál“:-). Ale k vydání desky u Season Of Mist se určitě ještě dostaneme… „Návaz“ mám pořád moc rád, nezměnil bych ani tón...
Hanka: Ekonomicky – má dáti – dal. A pořád dokola.
Se Seasons Of Mist už jste tedy kontakty definitivně zpřetrhali? Vydání novinky u Redblack bylo proto samozřejmostí?
Radek: Kontakty jsme nezpřetrhali, není důvod. Seasons Of Mist byli první, komu jsme „Smutnici“ poslali k poslechu. Odepsali, že se jim to moc líbí, ale svým zaměřením jsou tak jinde, že by ji neuměli „prodat“. S Michaelem, šéfem Seasons Of Mist, jsem se potkal na Brutal Assaultu a osobně mi řekl v podstatě to samé. A pochválil naše vystoupení, což potěší. Ale zpátky k vydání – jednali jsme s několika firmami, ale když to nespělo ke zdárnému konci, řekli jsme si, že si desku vydáme sami, abychom pro jednou měli úplnou kontrolu nad financemi. A do toho jsme se potkali s Tomem z Redblack, slovo dalo slovo, a oprášili jsme vydavatelství. Taková třešnička na dortu ke dvaceti letům Redblack a zároveň symbolika, protože naše deska „Behind The Shadows“ byla jejich prvním vydavatelským počinem...
A ještě jednou tedy k Seasons Of Mist, co vám dalo tohle spojení a co naopak vzalo?
Radek: Opravdu nemám rád tuhle klišoidní větu, ale byla to fajn zkušenost. Spolupráce s profesionálním labelem je úplně jiný level, než jsme do té doby zažili. Je to namazaný stroj a dva tři měsíce kolem vydání „Návazu“ byly fakt masakr, tolik rozhovorů jsme neudělali za předchozí čtyři desky. Promotion jela po celém světě, vyšly stovky (v drtivé většině hodně pozitivních) recenzí, takže jsme hleděli vstříc světlým zítřkům. Ale ony žádné nepřišly. Doufali jsme, že nám label takového formátu nějakým způsobem pomůže s koncertováním, ale nestalo se vůbec nic. Na podporu „Návazu“ jsme odjeli nějakých sedmdesát klubovek a festů, ale co jsme si nezařídili sami, to nebylo. Koncertně pořád v bodě nula, v bludném kruhu. Zpětně bych spoustu věcí udělal jinak, ale pozdě býka honiti.
Nové album se jmenuje „Smutnice“, což je otravná malá muška, považovaná za škůdce. Nechce se mi ale věřit, že by to právě ve vašem případě bylo takto jednoduché až prosté… cítím za tím spíš něco jako připodobnění nějaké éterické bytosti starých Slovanů?
Hanka: Výklad slova je na každém z nás. Hlavně se mi líbí samotné slovo: SMUTNICE. Evokuje ve mně pocity, které jsem měla při skládání desky a stále mám při jejím poslechu. Je názvem pro atmosféru desky. Smutné a doomové písně s nádechem naděje. Takové to příjemné smutnění, které máme v kapele rádi. A jak jsi krásně napsal „éterická bytost starých Slovanů“ - proč ne? Třeba taková bohyně smutku a temných emocí existovala. Tak jako přilétají múzy, přilétá i Smutnice na svých křídlech a my v tu chvíli máme v duši splín. Ale totožnost názvu s muškou je čistě náhodná.
Odpovídá tomu i obal cédéčka s kolovratem propleteným bobulemi šípku? Nebo symbolizuje ještě něco jiného?
Hanka: Kolovrat symbolizuje koloběh života. Celá deska začíná rozedněním, východem slunce. Nebeský kovář ukoval svého syna – Slunce. Začíná den. Začíná nový příběh. Kolovrat se roztáčí. Celé album končí příchodem noci, západem slunce, příchodem Morany, která odvádí muže – tím může být stárnoucí Slunce – do Návu, aby mohlo opět ráno povstat.
Šípky či hloh mají trny. Jsou to překážky v našem životě. Prohry a bolest. Ale zároveň jsou krásné a lahodí naším očím. Tedy s každou prohrou se zároveň stáváme silnějšími.
Je proto „Smutnice“ albem spíše smutným? Dá se ve vaší dnešní hudbě, která má kořeny v doom metalu, tedy stylu vyloženě smutném a chmurném, nalézt přece jen něco pozitivního nebo dokonce veselého?
Hanka: Asi je albem spíše smutným, ale rozhodně ne depresivním. Celá deska je zároveň o naději, že po noci přijde den, že smrti a bezmoci se můžeme postavit jedině láskou. K druhým i k sobě samým.
Radek: My si v melancholii lebedíme, ale rozhodně to není deprese. Spíše smutnění, hledání vnitřní rovnováhy, sebeterapie. A jsme moc rádi, když s tím souzní i naši posluchači.
Nové album produkoval Yossi Sassi (ex-ORPHANED LAND)… jak jste k němu přišli?
Radek: Po „Návazu“ jsme si říkali, co dál. Jestli jít do nějakého zahraničního studia nebo zkusit zahraničního producenta. A když jsem zjistil, že je reálné potkat se osobně s Yossim, jehož aranže na „Mabool“ miluju, na Brutal Assaultu, vzal jsem CD „Návaz“ a v backstagi jej odchytil. Působil na mě jako sympatický týpek, i když jeho „desku si poslechnu a určitě se ti ozvu“ jsem bral s velkou rezervou. O to větším překvapením byl po dvou týdnech jeho telefonát, že si v tourbusu desku naposlouchal a chce s námi spolupracovat na další. Ve studiu (i soukromí) se Yossi ukázal jako naprostý srdcař a profík a i díky němu bylo nahrávání „Smutnice“ mým nejpohodovějším pobytem v nahrávacím studiu.
Na albu marně hledám jeden jediný jasný hit, protože mi připadá těch hitů plné až po střechu… byl to záměr nebo jste přece jen v některé skladby věřili víc než v ostatní?
Hanka: Kdo by nechtěl složit desku plnou hitů:-). Pro mě je nejsilnější „Synečku“ a taky zatím opomíjená „Tichý zpěv“. Vznikly jako poslední, možná proto jsou pro mě nejvíc hitové.
Radek: Vlastně ani nevím. Koncertně mám nejraději „Kdo z nás je víc“ a „Synečku“, díky zpětné vazbě od známých třeba vím, že děti mají nejraději „Synečku“ a „Za nevěstou“. Asi si každý vybere dle nálady. My to udělali nejlíp, jak to šlo.
Můžete se s námi podělit o popis tvůrčího procesu k „Smutnici“? A speciálně Hanka kdyby nám poodkryla něco z toho, kde čerpá inspiraci ke svým textům?
Hanka: Se starou sestavou jsme měli hotové základy k písničkám „Ten, který ukoval Slunce“, „Kdo z nás je víc“ a „Malověrná“. S Radkem jsme ale téměř hotové písničky znovu překopali. Zbývající skladby jsme skládali už ve zrekonstruovaném domečku, v naší pracovně – studiu. Po večerech a nocích, když zbylo trochu času. Hodně se pozměnil styl skládání od doby tvoření alba „Návaz“. Většinou jsem nahrála kostru skladby na klavír a dál už jsme s Radkem natáčeli do počítače, já melodie zpěvů, smyčců, cimbálu, Radek rytmy, riffy atd. Např. skladba „Bezbřeží“ se celá odvíjí od pokladu klavíru a zpěvu. Akorát ve studiu klavírní party přebral cimbál. „Syneček“ rovněž kompletně vznikal od melodií klavíru a zpěvu, jako poslední se přidávaly kytary.
Tenhle způsob mě moc baví. Momentálně skládám pro další desku novou písničku úplně stejným způsobem a moc se těším, až pošlu nahraný klavír a zpěv basákovi Standovi a bubeníkovi Miškovi, ať to rytmicky rozsekají na cimpr campr. A pak teprve Radek udělá kytaru. Skladba pak zní jinak, než v době, kdy jsme skládali „Návaz“ od kytar a zpěvů...
Texty jsou pro mě posvátnou záležitostí. Jak napsat písničku, aby nebyl text povrchní klišé a zároveň dostat do textů to, co opravdu chci. Některé texty hodně přepisuji, jiné přicházejí na zavolanou téměř samy. A já jen naslouchám hlasům a obrazům ve své hlavě a píšu.
Kdo je „Ptakoprav“? A není mu anglický synonym „Ten, kdo mluví s ptáky“ dle bookletu příliš úzký? Vítězí v tomhle smyslu čeština nad angličtinou?
Hanka: „Ptakoprav“ je ten, kdo věští budoucnost z letu ptáků. Možná dokázal i s ptáky mluvit. Možná i sám byl bytostí napůl lidskou a napůl ptačí. Kdo ví:-). Čeština dává angličtině v mých textech každopádně na frak. Obraty a metafory jsou v těchto případech nepřeložitelné.
„Tichý zpěv“ mi připadá jako nádherné vyznání manželky manželovi po dlouhých létech společného soužití, v nichž z jejich vztahu nezmizelo nic z toho, co zde bylo na začátku… je můj dojem správný? A nakolik zde hraje roli fakt, že jste manželi?
Hanka: Často když někam vyrazíme ve dvojici, já a Radek, oslovují nás známí: Manželé. Manželia (© Rudi Rus:-)). Je fakt, že naše manželství je zároveň hudební partnerství. Každý vztah se vyvíjí, v dobrém i ve zlém. Jen některé vztahy přežívají. Něco vymizí, něco nového vyroste. Čím déle jsem v manželství (či partnerství), tím více si uvědomuju, že volba partnera je i o štěstí. Najít člověka, se kterým si budeš i po patnácti, dvaceti letech rozumět… to je alchymie. Na to asi návod neexistuje.
V „Tichém zpěvu“ vystupuje neslyšící dívka vyznávající lásku svému milému. Nikdy neuslyší jeho hlas, ona sama mu nemůže zazpívat, ale i přes to ticho, které zní v jejích uších, si navzájem slibují věčnou lásku.
Je to jen můj dojem nebo opravdu dostal Pavel Hrnčíř na celém albu méně prostoru než dříve? Třeba právě v „Tichém zpěvu“ by mu to určitě slušelo mnohem víc ve smyslu duetu…
Radek: Deska vznikala, jak vznikala. Jak už zmínila Hanka, skoro celé album jsme složili doma ve dvou. A to rozhodně nebylo proto, že bychom si hráli na nějaké primadony. Spíš nikdo další k ruce v tu dobu nebyl. Jsem moc rád, že jsme to jako skupina přežili a vyčistili vzduch. To beru i jako naději, že na nové desce se bude podílet zase celá kapela.
Jak moc důležitý nástroj je pro vás vlastně cimbál? A jak ho řešíte při živých vystoupeních?
Hanka: Bez cimbálu ani ránu. Jsou písničky, kde cimbál není dominantní nebo je jen okrajový. Ale naopak máme písničky, které na cimbálu stojí. Škoda, že naše hostující cimbalistka Míša bydlí tak daleko. Lépe a rychleji by se nám nové album skládalo.
Radek: Cimbál je metalový nástroj, jen na to ještě (skoro) nikdo nepřišel:-). Nějak si už „Sajlenty“ bez něj nedovedu představit. Koncerty řešíme v drtivé většině kompem, protože logisticky i zvukařsky to s cimbálem zas tak úplně jednoduché není, ale pokud by byl třeba v létě na nějakém fesťáku prostor, jsme pro. Navíc je Míša výborná zpěvačka!
Jak vůbec vnímáte vývoj SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY od „Iron“ až ke „Smutnici“? Jak se dá pojmenovat to, co momentálně produkují?
Radek: Musím se přiznat, že k minulosti se moc nevracím a snažím se investovat svoji energii a volný čas do „tady a teď“. Ale když se podívám na datum – ty vole, už je to neuvěřitelných 23 let! Hlava odmítá pobrat, že když jsme v devadesátém pátém začali, byl naší současné houslistce jeden rok:-). Kdyby mi tehdy někdo řekl, že v roce 2018 budeme ještě hrát, poklepal bych si na čelo. Nicméně jsme tady! Už to s rodinami a dětmi asi není takový punk jako kdysi, ale sere pes, pořád děláme, co nás baví. A to se týká i naší současné produkce. Hudebně si „uždibujeme“ dle momentální chuti a nálady – trochu doomu, trochu folklóru, zahustíme tvrdým kovem, zasmutníme – a snad nebude příliš samolibé, když řeknu, že už máme svůj rukopis. Na tom nehodláme nic měnit ani v budoucnu a moc se těším na skládání další desky!
Po létech odmlky je zřejmé, že teď budete chtít dát o sobě zase vědět. Můžeme čekat nějaké větší turné? A která všechna místa zasáhne?
Radek: Koncertujeme prakticky od května a jsme zhruba v polovině našeho česko-slovensko-polského „turné“. Ty uvozovky proto, že jde samozřejmě o víkendy, přes týden bychom tady toho asi moc nenahráli. Snad se nám příští rok zadaří i v zahraničí, makáme na tom a spolupracujeme s jednou německou agenturou. Pro aktuální rozpis akcí stačí navštívit naše webovky www.ssoge.com nebo mrknout k nám na facebook.
Co jinak ještě plánujte ohledně podpory „Smutnice“? Nějaký další videoklip třeba? Na tom ke skladbě „Synečku“ je mimochodem vidět, že jste si dali hodně záležet…
Hanka: Až konečně splatíme náklady spojené s novou deskou, tak třeba našetříme i na další videoklip. Já osobně už mám vymyšlený scénář ke skladbě „Za nevěstou“.
Radek: Nejdřív bychom rádi poplatili dluhy:-). Jinak nápadů je spousta – další klipy, akustické koncerty, zahraniční koncertování… jestli nás něco limituje, tak jsou to peníze, které těch dlouhých dvacet tři let do muziky sypeme. A ke klipu „Synečku“ – tam musím vyseknout poklonu „all-in-one“ maníkovi, který slyší na jméno Randy Cold. Krásná práce.
Jsou to již zhruba čytři měsíce, co „Smutnice“ vyšla. Jaké jsou dosavadní ohlasy na ní a co na ně říkáte?
Radek: Ohlasy jsou krásné, což nás moc těší. Ale venku nás promotion teprve čeká, tak uvidíme.
Tradiční otázka nakonec u nás slouží jako „Křeslo pro hosta“…
Radek: Děkujeme za rozhovor a fanouškům za podporu. Na viděnou na našich podzimních klubových koncertech nebo příští rok v létě zase pod širým nebem. Loučíme se s našim tradičním „Dive Into The Stream, Listen To The Elegy!“:-).